Když nastal čas, a bylo potřeba si opatřit nějaké to vlastní přibližovadlo, místo Felicie půjčované od rodičů, začal jsem pomalu řešit, jakou značku zvolit. Vzhledem k tomu, že můj dobrý kamarád autům dost rozumí, doporučoval mi samozřejmě vozidlo japonské provenience. Já jsem požadoval neokoukané auto menší velikostní kategorie, s benzínovým motorem, slušným výkonem a spotřebou, pokud možno maximální výbavou a s komfortním podvozkem. Když jsem shlédnul nabídku autobazarů, z japonských a mým kamarádem doporučovaných aut mi vzešla pouze Honda Civic 6. generace, v pětidvéřovém provedení. Auto se mi líbilo, motory Honda obecně patří ke špičce, neviděl jsem důvod proč si ho nekoupit. Až když jsem nabídky začal zkoumat trošku podrobněji, došlo mi, že takovýho Cívu, který by se mi líbil a splňoval všechny moje požadavky, si z finančních důvodů nemohu dovolit. To bylo svého času někdy v létě roku 2007. Jelikož jsem tou dobou byl v Brně na brigádě, a po odpolednech na koleji neměl co dělat, většinu času jsem trávil brouzdáním na webu, samozřejmě s auto tematikou. Už si přesně nepamatuji, jak a kdy jsem poprvé vryl do své paměti slovo Rover, ale myslím, že to bylo jedou v tramvaji, když jsem koukal, co kde jezdí po ulicích. Řekl jsem si, zapomenutá značka, proč těch aut jezdí tak málo, vždyť jsou docela pěkná? První moje cesta z tramvaje směřovala samozřejmě k internetu, píšu do vyhledávače slovo Rover, zanedlouho mi vyjíždí Mirkovi stránky s idealistickým popisem vozů této britské značky. Série brouzdání a hledání informací o této legendě se definitivně rozjela. Po několika denním pročítání internetu jsem si řekl, proč ne Rovera? Mimo jiné jsem narazil na skvělou informaci a to, že onen můj vysněný Civic, je vlastně převlečený Rover! Navíc je oblečen do elegantního kabátku a podvozek naladěn měkčeji, přesně podle mých požadavků. A to hlavní, je to svým způsobem exkluzivní auto, které na našich silnicích jen tak nepotkáte. Ve značce a modelu jsem měl tedy jasno, bude to Rover 416 Si a ani kamarád s odmítavými postoji mi to nerozmluví!

Při pročítání inzerátů mi padl do oka pěkný červený Rouvřík, bohužel byl už prodaný. Navíc jsem původně plánoval koupi auta až na jaro příštího roku. Samozřejmě jsem zvažoval i dovoz auta z Německa, ale při propočtení nákladů mi to nevycházelo moc nadějně. A pak se to stalo, narazil jsem na nenápadný inzerátek bez jakékoli fotky, v podstatě se nabízel bouraný Rover na ND s možností přihlášení. Již několik let se řídím heslem, že za zeptání člověk nic nedá. Postupně se z pána vyklubalo, že auto bylo jenom lehce ťuknuté na předek, vyjmenoval mi díly, které bude třeba vyměnit a taky mi sdělil, že auto pochází z Německa a patří jeho příbuznému, který ho u nás ťuknul a už se mu nechce ho opravovat, takže ho nabízí k prodeji tady u nás, v ČR. Slovo dalo slovo, kamarád zajistil „odtahovku“ v podobě obytného auta s přívěsem, a o víkendu jsme jeli přes celou republiku pro mého miláčka. Po příjezdu na místo, jsem já jako laik v oboru klempířiny měl trošku obavy o budoucnosti toho auta, nicméně krom plechů a několika drobností tomu autu skoro nic nebylo, ikdyž to celou zimu vypadalo úplně jinak J. Všechny tyhle nedostatky, jako chybějící řemen k alternátoru, neochotně startující motor s nepravidelným chodem a spoustu dalších věcí, kompenzoval fakt, že kamarád mě ujišťoval, že po mechanické stránce s tím snad problém nebude, že se to všechno vcelku levně opraví. Auto se mi vzhledově líbilo, bylo v plné výbavě, koženém interiéru a na tachometru mělo lehce přes 110 000 km, navíc pán, co ho prodával, mne ujišťoval, že jeho příbuzný má doma v Německu k autu veškerou dokumentaci dokládající servis atd., takzvaně kožené desky. Sepsali jsme tedy smlouvy a už jsme ho nakládali, od této chvíle byl můj. Když si to tak v hlavě srovnám, auto splňovalo všechny moje požadavky, které jsem si před prodejem stanovil, a i ten „dovoz z Německa“ mi vyšel.